Hned ze začátku je potřeba zdůraznit nečekanou „zradu“ Dukátovu. Pro ty méně znalé: Dukát není člověk, alébrž základní přesunovací vozidlo, do kterého se mimo 240 plechovek piva, proviantu pro 8 a více lidí na týden, 2 postelí , nekonečnýho množství duší od traktoru, pohledných stopařek a Luďka s Terkou vejdou i pádla a za Dukáta i to nejnutnějšího co k vodě patří, a to vozejk na lodě. A z toho logicky plyne đ není-li Dukáta ni Ludislava – nejni ani vody čili vodákovo srdce puká žalem po mizejících peřejkách v nedosažitelných dálavách…Tedy zas tak dramatické to nebylo, i když…Znamenalo to pro nás narychlo vymyslet kam jet, abychom v létě nezůstali doma a místo těch dálav znuděně neprděli do deky (jak říká Meloun, proč prdět už teď, když stáří je daleko). Prvním úspěchem bylo to,že jsme se dohodli na horách a moři. Na tom ostatním jsme se domlouvali v průběhu našeho cestování a bloudění. A bylo to opravdu velmi zajímavé. Nakonec to vyhráli slovinské Julky. A bylo to dobře. Leč popořadě.

V pátek se nám podařilo vyjet v celkem dobrém čase (cca 17:00), až na to, že jen cesta z Mejta do Havlbrodu nám trvala asi 3 hodiny. A to zejména díky vytrvalému dešti, který způsobil super rychlé nakládání všech věcí u Vopičáků. Věci se sice podařilo naložit s minimálním znehodnocením vrchního oděvu vodou, ale jaksi se zapomnělo na 1 velmi podstatnou věc, a to vařič (aneb bomba je na nic, následuj Marcelu).

Tímto bychom chtěli Marcelíně oficiálně poděkovat za poskytnutí náhradního vařiče, za úsporu času spojeného s návratem zpátky pro ten zapomenutý a za ušetření peněz, které jsme později mohli vrazit do vína. Díky, díky, díky, od každého jídla jsme ti na vařiči nechali kousek. Ale jen malinkatej.

Pak už jsme pokračovali celkem bez problémů směr německé hranice (páč z Rakušáků zblblých Temelínem jsme měli tak trochu vítr krzeva mrtě žrádla) (ten přechod si Jíro nepamatuju) s mezizastávkou na jakési benzince, ve které se Melimu narodil/a Jaruna. Náš nový kamarád /ka. A bylo nás deset. Na hranice jsme dorazili kolem půlnoci. Avšak ani takto pokročilá nultá hodina neodradila Výha od „lehké“ konverzace z panem celníkem (C: „ Drugs? Heroin, hašiš?“ V: „ No, thank you.“). V následujících hodinách jsme ocenili výhodu mobilu. Posádka vozu číslo 2, tak trošku zakufrovala, ale naštěstí se nám asi po 4 hodinách podařilo najít se. To už bylo sobotní deštivé ráno. Bohužel, ani po tolika kilácích se nám nepodařilo tomu hnusnýmu dešti ujet.

Ve vesnici jsme zjistili, že jsme ve Vysokých Taurech a jdeme se podívat na Klimmerské vodopády (jsou 3: 100, 100, 145 m). Tedy musím říct, že romantika, sprcha a mlíkárna v jednom. Neskutečný proudy vody, takže příště mýdlo klidně s sebou. Cestou jsme se kochali nádhernýma duhama, kapkama vody (aby nám ten déšť zas tolik nechyběl) a bavili se navoněnýma bobinama s Iráku s bombama v kabelce (velký úspěch u Meliho). Nad druhým vodopádem jsme trošku zasiestili, vychutnávali si rozinky (někteří), první sluneční paprsky po delší době a doháněli spánkový deficit z předchozí noci. Prostě labůžo. Ten třetí vodopád jsme vzdali (voda jako voda) a valili se zpátky, páč nás čekala ještě dlouhá cesta směr Villach.

Kupodivu se nám cestou podařilo najít supr nocleh kdesi za „magorem“ (samozřejmě načerno, přece nebudeme přetěžovat již tak přeplněné kapacity kempů a zbaběle se tak vyhýbat možnému kontaktu s policií či vlastníkem soukromého pozemku, když máme mezi sebou tak šikovnou Efču – němčinářku). Místo to bylo opravdu romantické. Na louce mezi remízkem a poli s nádherným výhledem na bílé Alpy, relativně daleko od vesnice. Sousední louka byla sice neposekaná, leč Efča říkala cosi o pobožnosti Rakušáků a kdo to kdy viděl, aby se sedmý den, tzn. den odpočinku nesvětil, že? V klidu jsme tedy oslavili Meliho 27miny a šli do hvězdičkových hajan.

Ráno nás probudili Vopičák s Efčou (ačkoliv si Vopičák zakládá na tom, že není Kujebák, i na něm asi zanechali následky poznámky pánů profesorů z gymplu, kteří nás učili, že pan Otmar Vaňorný se ráno brouzdal rosou, hýčkaje tak své můzy a chodidla). Takže nás vlastně probudili čtyři bosé nohy plující travou a jeden šílený rakouský traktorista – Pohan. Ano správně, on nesvětil. Naštěstí nesvětil takovým způsobem, že až do naší „ložnice“ nedosvětil a nechal nás i posnídat. Meloun tentokrát slavil dva roky do třicítky, takže aby se mu lépe zažívalo, dostal pár hoblů do prdítka. Jo a taky jsme přišli na to, že Vopičák spal přesně károškou nad vosím či včelím hnízdem a celou noc ty chudinky přidušoval, ačkoliv ony mu líbezně bzučely pod zemí do ouška.

A pak už konečně vzhůru směr Slovinsko a 18% stoupání. Při tomto náročném výjezdu jsme poprvé testovali schopnosti našich řidičů a aut. Nutno konstatovat, že jak řidiči, tak Favoritci to zvládli skvěle. Posádka č. 1 začala dokonce dle technických majstrštiků rozeznávat Výhovu fyzickou a psychickou kondici. Dospěli jsme k tomuto: řízení styl – levá ruka volant (stále) + pravá ruka řadící páka (stále) + úsměv na rtech + předjíždění motorkářů na silných strojích đ Výho je v dokonalé psychické pohodě. Pokud je něco jinak, tak se dostavila únava a pro větší bezpečnost posádky je potřeba vystřídat řidiče.

V Goře jsme kolem poledne zaparkovali u koryta řeky Velika Pišnica, což je nádherná horskymodrostudená parádnice protékající širokým korytem z vápencových kamenů. Tady jsme vychladili pifsony, nabaštili se a začali přemýšlet, kam vyrazíme na lehký vejšlap. Vzhledem k šílenýmu vedru jsme chtěli jít podél řeky ve stínu a nezávazně se čas od času vycachtat. Poněvadž jsem byla zvolena horským vůdcem toho dne (poprvé a naposledy), našla jsem si v chytrém tištěném průvodci nápovědu, z které jsem usoudila, že projít se západní částí Kranjske Gory bude to nejideálnější, co si můžeme vybrat. Ovšem podle pozdějších zkušeností s onou knížkou jsme se opět přesvědčili, že není všechno pravda, co se píše. Podél řeky to zrovna nebylo a s tím stínem to bylo taky trošku nahnutý. Nicméně jsme viděli nějakou oboru, ve které byli „jako takový jeleni a jelenice“, co ale vypadali úplně jináč než u nás v Čechách (holt Mišáka jsme postrádali), dále tam byly lamy a nějaký ušatý kozy či co. Všechna zviřátka byla v naprostém klidu. Když jsme s Mirčou nenápadně pozorovali ty jeleny, tak se k nám asi na 1,5 m přiblížila i jedna jelenice. Taky se na nás přišlo podívat jedno ušatý kůzle průzkumník, který šíleným způsobem á la „jako když ho na nože berou“ mečelo celou dobou, co jsme procházeli kolem plotu. Zbytek si zatím povídal opodál se stádem jiných neušatých koz. O zviřátka na této procházce opravdu nebyla nouze. Zanedlouho jsme dorazili na louku, kde byly další kozy neušaté. Asi téměř v každém z nás se kdesi hluboko probudila touha pohladit si ty bezbranné němé tvory. Se zaujetím jsme začali trhat trávu a nabízet ji kozám. Kozy však nereagovaly na naše pohostinné chování a ignorovali nás. Zřejmě jim nabízená tráva nepřipadala dost luxusní. Jediným, kým dámy neopovrhovaly, byl Pegy. Holt chlap, je chlap. Asi na něm poznaly, že je to kámoš z vesnice a k nám měšťákům se otáčely bokem (v lepším případě). Potvory.

Jinak se šlo po nádherných provoněných a prosluněných horských loukách, kde byla sem tam salaš, sušáky na seno a bezva výhled na hory na konci údolí Velka Pišnica (Vršič, Prisojnik, Razor). Pegyho láska k zviřátkům a zviřátek k němu se opět projevila u pštrosí farmy v Podkoreni, kde na pštrosech - na radu kohosi- provedl krátkou studii a trošku je podráždil stylem „kobra“ aneb klidně se poklovejte navzájem. Díky skvělému značení, jsme tu nedaleko od farmy našli i plácek, na kterém jsme pár nocí načerno přespali, a kterému jsme familiérně začali říkat „Pštrosárna“. Koneckonců lepší než skládka,že? Z Podkorene jsme dobloudili zpátky do K. G. Kolem řeky jsme šli asi kilák, jenomže to koryto bylo tak zarostlý, že se k němu nešlo ani dostat. Všechno jsme si vynahradili v K. G. Někteří z nás se na koupel začali připravovat už během cesty přes Goru k autům. Tím někteří myslím zejména Melouna s Perníkářem, kteří měli tou dobou narozky a neunikly tak milému „dárku“ od kamarádů v podobě báječné koupele v místní kašně se stálým přítokem.

Na konci Gory jsme objevili fajn odpočívací místo jak pro lidi, tak pro auta, takže jsme se sbalili a jeli se tam vykoupat a uvařit. Večer jsme přejeli do „Pštrosárny“. Jo a Ávoš tam někde ztratil sluneční brejle a košili.

PONDĚLÍ 23.7. VRŠIČ (1611m) - PRISOJNIK (2547 m ) – VRŠIČ : celkový čas asi 7 - 8 hodin

Na pondělí jsme konečně naplánovali první vrcholovku. Z Podkorene jsme vyrazili na sedlo Vršič, kde Vopičák s Výhem opět testovali své „koně“. Ten Výhův byl na tom líp a v tom hrozným kopci zvládnul i předjíždět motorkáře na silných strojích. Vopičákův „dědek“ byl na tom hůř a muselo se mu trošku pomoct (Meli: „60 koní to nezvládlo, ale 4 voli jo.“). Na Vršiči jsme zaplatili 600 SIT za auto, zapsali si za uši, že v národním parku nesmíme tahat šneky za očíčka (na to nás hned po příjezdu Meloun upozornil – asi se bál o zdraví Jaruny…) a vyrazili k vrcholu.

Cesta vedla převážně sutí, sem tam luční cestička s rozkošnejma minikytičkama a pak přišlo prudké stoupání a zakusování se do svahu. Sluníčko peklo jak blázen, a tak jsme byli rádi, že s sebou máme dost vody. Sem tam jsme udělali přestávku a kochali se. Asi po 3 hodinách jsme dorazili pod vrchol, kde jsme přišli na to, že vrchol není ta druhá skála uprostřed, ale že to bude nejspíš až ta třetí, a že máme ještě kus před sebou. Ke všemu teď pěšinka vedla drobnou sutí, která podjížděla jak ďas, takže člověk nesměl vnímat to, co je pod ním (lépe řečeno to, co pod ním není). Když jsme došli ke skalnímu oknu, tzv. Přední okno, začali nad námi létat divní černí ptáci, kterým jsme začali říkat Pepiny /teda teď už nevím, jestli to bylo kvůli: „Jedině s Pepinem dosáhneš vrcholu.“ Či co./ Později jsme se dozvěděli, že je to Kavče žlutozobé. Od okna jsme se vyšplhali na první a druhý vrcholek. Cestou jsme přišli na to, že Slovinci jsou národ nejspíš velmi šetřiví, protože tam kde jištění mohlo být, tak tam nebylo a naopak.
Taky jsme tu potkali nějaký Němčoury (chlap + baba v důchodovém věku). Na to, že měli bágly větší než my, to byli celkem machři, protože už neměli žádnou vodu, a to je čekala ještě 4 hodinová cesta zpátky. Paní jsme dali napít z vlastních zásob, ale nechat jí flašku už taky nešlo, neb vody dosti rychle ubývalo. Tomu chlapovi jsme vrazili jednoho z Bráníků, kteří s námi dobývali vrchol. Po lehké německé konverzaci té jazykově zdatnější části z nás jsme zjistili, že ten Němec kdysi pracoval v Pardubicích (Jiříkovo srdce hrdě zaplesalo). Pán nás obohatil o pár základních českých vět, které si zapamatoval. Věta č. 1: „Cheská česká cholka, dej mi chubičku.“ Věta č. 2: „Někdo fdolky, jiny cholky.“ Tím se naše témata vyčerpala a my pokračovali dál. To nejlepší jsme totiž měli před sebou. Pod třetím vrcholkem jsme potkali sympatickou českou rodinu s dvěma holčinama a ty nám poradili ať jdeme zpátky druhou stranou, že je lehčí (že jim to říkal Slovinec na vrcholu). Ten samý Slovinec – zpevňovač cest nám řekl to samé, takže jsme mu ochotně uvěřili, neboť představa návratu po šikmé stěně rychle dolů do sedla či dále do údolí se nám moc nelíbila. A taky je někdy lepší jít někam, kde si ještě nepředstavuješ tu hrůzu před sebou. Zde bych se obdivně zmínila o kamzičí dovednosti a odvaze Melouna a Výha, kteří všechny cesty v horách odchodili v botaskách značek Puma a Adidas a zvládli s nimi i přechod po šikmé sněhové ploše. Sice občas lezli stylem „zadek“, ale to jsme lezli koneckonců i my v goráčích. Prostě kdo umí, ten umí.

Leč k vrcholovce. Na vrcholu jsme si užili světa. Byli na něm nějaký chlapi v helmách a s jištěním, takže v prvních chvílích v nás zatrnulo, jestli se tam někomu něco nestalo. Naše obavy vzrostly poté, co na nás začali křičet, ať zůstaneme tam kde jsme a sedneme si, protože přiletí helikoptéra. Deset metrů pod vrcholem jsme zasedli do suti mezi kameny a čekali. Vrtulník nás obkroužil a naletěl z druhé strany skály na přistávání. Zvedl se obrovský vítr a malý kamínky nás začaly masírovat všude, kde jen to šlo. Nad skálou se s hukotem objevila vrtule, vítr se ještě zvednul a koukat se nedalo už vůbec. Prostě „klifhengr hadr“. Když jsme šli na pokus číslo dvě a pár z nás vystoupilo na vrchol, začali na nás ti chlapi řvát, co tam lezeme, že helikoptéra přiletí ještě jednou. To už jsme věděli, že přiveze matroš na jištění cest, takže jsme si v klidu zalezli za své balvany a s napětím čekali a dokonce i stačili vyfotit kus stroje. Vítr, masáž a zážitek na celej život. Napotřetí jsme se radši ujistili, jestli to je všechno OK a nadšeně mohli zvolat: „Prisojnik je dobyt!“ Poté jsme zbaštili salám, vypili vrcholový piva, rozdělili se o zbytek chleba s Pepinama (jsou to ptáci vodrzlí) a kochali se výhledem na krajinu.

Protože se začaly trošku honit mraky a zatahovalo se, tak jsme se zdrželi asi tak půlhodinu a vyrazili zpět na druhou sestupovku. Slovinec – zpevňovač nás ještě upozornil, ať jdeme opatrně, že tam padá dost kamenů. To nám nemusel říkat, to jsme věděli a taky jsme nikdo neměl přilbu, takže jsme si dokázali představit tu pohodu s kamenem na hlavě nebo v ní…Jenomže nic se nemá podceňovat. Neušli jsme ani 100 m a já důvěřivě šlápla na velkej asi pětikilovej kámen, o kterým jsem byla 100 % přesvědčená, že drží a nepustí. Nedržel, já trochu popojela po svahu a on se rozjel do údolí takovou rychlostí a s takovým hlukem, že v nás všech pěkně zatrnulo a čekali jsme jen na ten výkřik ubožáka dole. Naštěstí se nic neozvalo (stejně by to asi nestihnul), takže jsme s o to větší opatrností slejzali dolů. Asi po 5 minutách letěli dva menší kameny ze shora. Paní z Německa…Slítly asi 3 metry před námi. Uf, uf. Šlápli jsme do kroku jak jen to šlo, abychom měli od Němců větší náskok. Pak už se šlo dobře, jen jsme se museli víc koukat po značkách, páč z téhle strany byly dost vybledlý (asi je tam po nocích seškrabují skřítkové nebo bludičky). Cestička byla klikatá a kamenitá, ale tráva se prodere všude, takže jsme si i chvilku lebedili na svahu (pozn. aut.:nejlepčí kalorická trojkombinace je tatroška, čokoška a pivo). Kousek od Vršiče jsme si ještě stihli vyboldrovat jen tak cvičně skálu a za mohutných protestů odhodit Perníkův širák v dál. Pak už se jen seběhlo do sedla a svištělo se zpátky na naše oblíbené odpočívadlo.

Cesta z kopce byla pro Favority trošku namáhavější, takže se nám podařilo odvařit poklice (když to nejsou brzdy…). O tom, že jsou opravdu odvařený se Perník přesvědčil na vlastní prst. Asi mu chyběly puchýře z bot, tak to chtěl dohnat na rukou. Na odpočívadle jsme rychle natáhli plavky a letěli do řeky. Melimu se podařilo být v tůni první. První tam byl i jeho ručník. A to doslova, páč Meli tam skočil s takovým nadšením a s takovou rychlostí, že ho přitom zapomněl odhodit na břeh. Holt, chyby se občas stávají i hamburgrovým králům. Po velkým hygíču jsme kuchtili, zahřívali se kolektivními hrami a zahnali Efču do vody pro míč takovým způsobem, až si z toho zranila chodidlo. Ale zas tak hrozný to asi nebylo, protože pak se šla klidně houpat. Po jídle jsme se rozmazlovali kafíčkem a čajem s rumem a plánovali příští den. Cesta na Prisojnik byla náročnější, i když v průvodci nám tvrdily, že jde o středně těžký výstup, takže jsme si chtěli trošku oddychnout. Naplánovali jsme cestu do údolí Krnica, kde měl být romantický vodopád. Ale to už se ve Výhovi začal probouzet lovec nadmořských metrů…Poté, co jsme sbalili náš cikánský bordel, jsme zamířili opět do Pštrosárny, kde nás Efča naučila hledat mezi hvězdičkama Korunu a zbytek osazenstva doučoval hledání Malého vozu…Jo a Ávoš tam někde ztratil kšiltovku, která mu konečně i slušela.

ÚTERÝ 24.7. ÚDOLÍM KRNICA aneb opuštěným údolím až pod vrcholy hor: Mihov dom na Vršiču (1085 m) – Koča v Krnici (1113 m) /1 hod/ - Kriška stena /2 1 hod/ , zpět 2 1 hod; celkový čas 6 hod.

Vyrazili jsme opět kolem jedenácté. Cesta byla příjemná, protože se šlo kus lesem. Když jsme došli k řečišti, tak to bylo horší. Sluníčko zase pálilo jak ďas a z nás teklo až hrůza. Opalováky z nás pomalu odtékaly a pěkně štípaly v očích. Asi po 2 1 hodinách jsme došli k žůžovýmu vodopádu, který padal v několika kaskádách. Bylo tam plno malinkatejch jezírek, ve kterých se dalo bezva osvěžit a vychladit pivo. Taky by se tam dalo slunit, ale bylo hezky, tak jsme si řekli, že by byla škoda ten den promarnit.
Po 1 hodině odpočinku jsme začali stoupat pod Krišku stenu. Podle průvodce mělo jít o lehký výstup, kde je nutná vytrvalost. Tentokrát průvodce nelhal. Vzhledem k celkem prudkému stoupání serpentinami za poledního žáru to byla opravdu síla, ale nejsme žádný mejdla, takže jsme se vyšplhali až pod stěnu. Předtím jsme ještě stihli vychladit Bráníky a posilnit se oříškama na další výstup. Všemi oblíbené pardubkové utoše jsme dali taky chladit, že je zbaštíme až při sestupu, protože se začalo zatahovat. Asi po 200 m jsme museli zdolat velké sněhové pole, které zespodu vypadalo celkem v pohodě, ale čím víc se stoupalo, tím to bylo víc o hubu. Pokud by blbě podjela noha, tak by se člověk zastavil asi až o kameny dole pod polem. Ale zkousli jsme se a vyšplhali to. Tady ještě jednou smekám před botaskama a taky před Mirčou. Pod stěnou jsme přišli na to, že stranou jde traverz, kterej je dobře prošlápnutej, ale kterej ze zdola nebyl vůbec vidět. Chvilku jsme poseděli, zbaštili čokošku a okoukli cestu (Průvodce: …po necelých 4 kilometrech stoupání dorazíme pod Krišku stenu, kde méně zkušení mohou uvažovat o návratu, neboť následujících 300 m je velmi obtížných. Stezka vede dále do sedla Bovška vratica a na vrcholy Križ…). Ta vedla jakýmsi žlabem a byla plná štěrkových kamínků. Bylo už dost hodin a chtěli jsme přejíždět k moři, takže jsme se vydali zpátky a vrchol si nechali na příště. Těš se Križi! Ještě jsme si stihli vyzkoušet ozvěnu, která byla nádherná. (Meli: „Knihovna!“) Dolů se šlo líp tím traverzem a kousek jsme i sjeli po nohou. Meloun vykouzlil sjupr kristiánky. Jo, jo, tělocvikář se v něm prostě nezapře. Taky jsme si vychutnali ty vychlazený utopence a mazali dolů. V rychlosti sestupu to na celé čáře vyhrál Výho, který dolů seběhl rychleji než ovce a u vodopádu na nás minimálně čtvrt hodiny čekal. Také byl všemi pochválen, že dal vychladit poslední pivo.
A pak už jsme jen chvilku odpočívali na Koče v Krnici, zkoušeli jsme lovecký pudy koťat (Jaruška je nějak nebrala) a pohodově jsme došli k autům. Pod Trentou jsme na chvilku zastavili, uvařili jsme špagetos a dali žiletkovou koupel v Soče. A pak už jen dlouhý noční přejezd směr Koper, s mezizastávkou před Lukavcem, kde jsme přespali na loučce vedle silnice, protože nocleh načerno se mezi vinohrady a sady hledá sakra špatně. Večer ještě 1 posádky vozu č. 1 přijala nabídku celé posádky vozu č. 2 a šla s nimi dopít posledního ferneta a prosvištět si souhvězdí. Tuhle noc jsme poprvé vytáhli stany, protože nás zmátlo přímořské podnebí se sem tam prolítajícími kapkami…

STŘEDA KOPER – PORTOROŽ – PIRAN – PLÁŽ FIESTA

Ráno jsme přišli na to, že jsme opět vesele postavili stany. Tentokrát to byla naše dívčí trojka, která spala v mraveništi. Ať žijou kyseliny! Ráno taky přijela a zastavila na louce 2 auta. V prvních chvílích jsme čekali, že vyskočí slovinský majitel louky a začne nás vyhánět. Dopadlo to ale úplně jinak. Z prvního auta vylezl nějakej klučičí mrňous doprovázen starším mužem, který ho dovedl k druhému autu, kde seděla nějaká ženská (nejspíš mamina). Dospěli jsme k názoru, že jde o nějaký překupníky malejch dětí a přestali jsme mít strach z pokuty. Taky na tom místě rostlo plno rozmarýnu a úžasně tam kousaly mouchy.
Kolem deváté jsme vyrazili směr pobřeží, které jsme měli asi 50 km daleko. Cestou jsme se stavili ještě na nákupech. Nevím proč, ale v tom obchůdku neměli vůbec žádné víno, které jsme chtěli samozřejmě otestovat. Skoro až v Koperu jsme tedy navštívili nějakého vinaře v zapadlé vesničce, kde jim rostlo na pergole kivi. Koupili jsme 1,5 l bílého za 400 SIT/l. Víno bylo sice mňamózní, ale cena se nám zdála dost vysoká.
To, že se blížíme čím dál tím více k moři, nám oznamoval hlasitý řev cikád (Výho:„Ty vole, ty cikády řvou jak krávy.“). Na pobřeží v Koperu jsme ohromeni tou krásou museli na chvilku zastavit, páč jsme to v autě už nemohli vydržet. Někteří z nás viděli moře úplně poprvé. Výho koukal asi půl minuty na vodu a pak zvolal: „Já už to nevydržim, já tam musím hópnót.“ Plný nadšení hópnul a vyplašil rybářům ryby. Výho byl ten den plný zážitků: „Fuj, to moře je kurevsky slaný!“ A pak tam hópnul i Vopičák. Začínalo být totiž pěkný horko a my se už viděli někde na pláži. Průšvih byl jen to víno, který jsme měli už dávno vypitý a potřebovali jsme ho dokoupit Už nevím,kdy se co nakupovalo…
Kolem poledne jsme projeli Piran a našli neplacenou pláž Fiesta. Na pláži jsme zjistili, že nejdůležitější je včas pořádně zrekognoskovat terén, odstranit miny a lehnout si co nejblíže bobiny bez. Specialista Meli zájemcům o podrobnější informace určitě rád vysvětlí…Ty miny myslim. A pak už nás čekalo nekonečný labůžo v podobě plážáku, koupání, potápění, pozorování bobin, mazání chlebů s paštikou, mytí nádobí, vaření večeře (to jen vůz č. 1 trošku projel ten plážák – ale jen o prsa) atd.

Pokračuje Perníkář : To labužo nám Míla zpříjemnila skvělým představením: ono je to totiž skoro neřešetitelný problém jí vysvětlit, jak se má v puse držet šnorchl (představte si křehkou éterickou bytost v potápěčských brýlích po krk ve vodě a zkuste jí vysvětlit, že v puse si to musí srovnat podle pořadí: zuby, guma, rty, guma.Ona na vás nejdřív 3x vyplázne jazyk (prý omylem), ale pak se jí to podaří.Pochválíte jí slovy: "Level jedna máš za sebou" (to byl Výho). Ponoří se plna nadšení na 5 vteřin do vody a když se vynoří, má brýle plné vody. "No,nic level dve ještě natrénuj").Také nám ochotně předvedla nandávání plaveckých brýlí na dioptrické.Prostě s ní ten den byla velká bžunda. Ovšem též jsem se nenechl zahambit a s úmyslem najít na dně přinejmenším poklad kapitána Flinta jsem zaplul s 30cm šnorchlem půl metru pod hladinu (fakt byla kurevsky slaná). Křowaci jsou prostě spíše suchozemci (místy i oboživelníci-viz neviditelné, záhadně velké kameny v řece).
Ale na dně se nám přeci jenom podařilo najít pár zajímavých věcí.Meloun vylovil skvělé krabí klepeto a já ulitu, o níž jsem přesvědčivě tvrdil, že uvnitř je krab. Parkrát se to na nás vylezlo podívat, ale asi jsme vypadali hodně hladově páč to hned zalezlo. Až Meloun na to přišel:"Hele,a není to toho šefíka co mu to patří?". A ono jo. Když jsme to obrátili "vzhůru nohama" ulita začala svižně utíkat z našeho dosahu.Meloun tomu pak pomoh do moře, ale to už jsme se pomalu balili z pláže.Se slanou pokrývkou kůže se nám odejít nechtělo a tak jsme se osprchovali metodou skotských střiků hadicí u tureckejch záchodků...

Večer jsme při hledání noclehu nakoupili levnější slovinské víno zn. Mercator-kvalitou hodně připomínající naše krabicové. Ovšem najít nocleh v této přímořské oblasti už byl docela problém (žádný les, jen otevřená krajina).Dojeli jsme až k chorvatským hranicím, než jsme u Senoži našli zastrčenej plácek ve vinohradu, dostatečně velkej i pro naše auta. Později jsme se shodli, že tohle bylo jedno ze dvou nejhorších spaní za celou dovču (plno komárů,no a ty ostrý kamínky!). Takže spaní máme zajištěný, co s načatým večerem,když noc je ještě mladá?Přece na vysněnou slovinskou specialitu do hospody. Vzhledem k dlouhému hledání noclehu jsme pak restaurační zařízení našli velmi rychle, neboť jsme jich už pár měli vyhlédnutých. S číšnicí se domlouvala Eva (slovní zásoba nás ostatních se v němčině omezuje jen na "iš auš","šajze kace" nebo "gutuntág"). Jen Alda jí pomohl, když byla v koncích s větou "cvajdecilitr". Po dlouhém vybírání a dohadování jsme si dali steak nebo kotletu se zeleninovým salátem. Místní specialitu měli jen jednu a její velikost neodpovídala hlasitosti kručení našich žalůdků. Po pivku jsme vyrazili k naší noclehárně a vyžahli dvě lahvinky Mercatoru. Usínání nám zpříjemnili "sexypauzou" nedaleko přebývající Němci.

ČVRTEK: PIRAN-KOPER-KRAJINSKA GORA

Noc za moc nestála (jak jsem už zmínil), ale zase komu se to poštěstí probudit se pod vinohradem. Nám se to sice poštěstilo, ale protože ten vinohrad patřil někomu jinému, raději jsme rychle vypadli, posnídali na parkovišti v Lucii, nakoupili další zásoby Mercatora a už v pěkném pařáku spěchali na pláž.Meli opět pečlivě odminoval zabrané území a stanovili jsme plán na dnešek: koupačka, plážák, sladoled v slaščiščárně, mariáš a večer možná odjezd kamsi.
Ten plážák jsme si museli ovšem vybojovat na slovinských faganech, co si hřiště spletli s pískovištěm a plácali si na něm bábovičky (bylo jim kolem třinácti). Když je neodradily ani smeče hvízdající kolem jejich hlav, nastoupila síla Míla a dost drsně je vyhodila.Aby bylo o co hrát, stanovili se "ceny":1.zápas - příprava večeře, 2.zápas - kukání na pláži při cestě zpět. Vlastně to dopadlo nerozhodně. Přípravu véči vyhrála posádka vozu č.1, a zato si poslechli kukání Míři, Vopičáka, Meliho a Efči (příště prosím více intonovat). Mariáš? No to byl taky zážitek, neboť holky už nebavilo žvejkat kůže - a tak ať je to prej naučíme.Holky jak mám citlivě napsat, že jste nepostoupily ani do prvního levelu? Jasně už to mám: Prostě bylo moc velký vedro a není důležité vyhrát, ale zúčastnit se!
Odpoledne už jsme byli všichni dost utahaní (z vedra i vína), slané moře už pro nás taky ztratilo kouzlo, rozhodli jsme se tedz urzchlit náš návrat přejezd do Gory na Pštrosárnu. Lákala nás především opět koupel v normální vodě sice pořádně vychlazené, ale zato bez soli.

Cestou se osádce vozu č.1 podařeně ztenčila zásoba Mercatoru,neboť nezadržitelně mizela v hrdlech Aleše, Míli a mojím. Dopila se poslední kapka,začlo se přemešlet co s večeří, kterou jsme po projetým volejbalu měli na starosti právě my. Se skromností sobě vlastní musím říct, že jsme se úkolu s Alešem a s drobnou pomocí Míli zhostili na výbornou a doufám, že nikdo na párky s brkaší na parkovišti před obchoďákem nezapomene. Spali jsme na pštrosárně a moc si z toho nepamatuju.

PÁTEK: KOČA PRI SVICI - ČRNO JEZERO - - KOČA PRI SAVICI

Čekala nás tůra ke Koče pri Triglavských jezerech. Na cestu jsme nastoupili dost pozdě u Chaty Koča pri Savici.Hned na začátku jsme udělali krátkou asi 1 km dlouhou odbočku k vodopádu - rozhodně stojí zato. Ovšem pak už na nás čekal masiv Komarča.Ten nám dal dost zabrat, je to převýšení 600m a šli jsme to skoro dvě hodiny (žádné extrémní lezení spíš je opět nutná vytrvalost).Ovšem během cesty jsou skvělé výhledy na okolní skalní stěny a do údolí. Nahoře pak už cesta vedla lesem a za chvíli jsme stáli na břehu Črného jezera. Výho a já jsme neodolali a hópli tam.Voda byla docela vyhřátá, takže se v ní dalo vydržet déle než ve zmrzlé Soče. A co nám o jezeru říká průvodce? "Črno jezero je poslední a nejjižnější z Triglavských jezer. Délka je asi 150m a šířka 100m.Hloubka jezera se pohybuje kolem 6m a teplota vody dosahuje max.16 stupňů. V jeho okolí se vyskytuje ojedinělý druh čolka horského, který se nevyskytuje nikde jinde na světě a dosahuje velikosti asi 12 cm."
Od Črneho jezera vede cesta takřka po rovině, nezdá se nijak obtížná a přesto jsme se vrátili asi v polovině cesty. Zhoršující se počasí, hromobití a blesky nevěstily nic dobrého.Musím říct, že jsme se dohadovali dost a vážili všechny varianty - včetně přespání v Koče pri Trigl. jezerech a nakonec zvítězil návrat. Ono to přespání v cizím prostředí bez jídla,bez károšek a spacošů asi taky není to pravé ořechové a návrat odtamtud ještě ten den by se stejně nestihl. Rozhodli jsme se tedy vrátit a zřejmě jsme udělali dobře.Cestou zpět nás přepadnul slušnej slejvák, ochladilo se a padla mlha. Jezero, u kterého jsme se ještě před hodinu koupali, se změnilo k nepoznání. Ovšem sestup masivem Komarča do údolí byl v tom počasí taky docela vostrej. Z hor sestupovalo hodně výprav - ne všechny šly naším tempem a předejdi je na cestičce jeden metr široké, když je pod tebou sráz bůhvíkam, navíc na mokrejch kamenech a kořenech. Naštěstí jsme to všichni zvládli v pohodě a ve zdraví (až na Evčiny kolena, kvůli kterejm si musela vzít dva brufeny 400). Večeři jsme ukuchtili ještě u Koči pri Savici a přespali zase ve Pštrosárně.

SOBOTA: Krajinska Gora - Italie - Kraj. Gora - Rakousko - ČR

Moc se nám vstávat nechtělo. Věděli jsme, že tohle je poslední den před cestou zpět, a zato jsme nevěděli, na co vylezem. Nakonec jsme zvolili výstup na Mangrt (2457 m.n.m.). Je to středně náročný výstup po dobře značených a zajištěných stezkách.Od hraničního přechodu Predel směrem na vesničku Strmec, za ní je odbočka na chatu Koča na Mangrtském sedlu (vede sem silnička).Od ní je to na vrchol minimálně tam a zpět 3,5 hodiny. Vedou tam dvě trasy a obě začínají stejně: po Mangrtském chodníku se vystoupá k Mangrtskému sedlu a dále k severozápadnímu úpatí Mangrtu, pak lze trasu zvolit následovně:
1)Slovinská trasa - jen pro zkušené: vpravo "šplhavou" zajištěnou stezkou až na vrchol
2)Italská trasa: vlevo mangrtskou severní stěnou na východní hřeben a po něm až na vrchol - méně náročné.
Rovnou se přiznáme, že tohle byl výtah z průvodce a náš výstup na Mangrt skončil ještě dřív než začal.Na Koču na Mangrt. sedlu totiž vede silnice a tu jsme vzhledem k ubíhajícímu času a k náročnosti výstupu hodlali použít. Leč příroda zde zřejmě již na jaře byla proti a tak jedinou přístupovku pro auta zničila sesuvem svahu. Silnice teď byla ještě v rekonstrukci a ikdyž nikde nebyl zákaz vjezdu, byla víceméně nesjízdná.Pár Mangrtochtivcům se sice podařílo projet, ale pro naše auta by to byl před cestou domů moc velký risk. I v normálním stavu je tato uzoučká horská silnička jen pro zkušené řidiče a za dobrého počasí. A v sezoně za poplatek (píše průvodce).

Málem bych zapomněl zmínit se o Výhově výstupu s italskejma celníkama (z Gory k Mangrtu je to přes Itálii nejkratší spojení).Na italský straně celnice nám zabavili pasy,poslali na odstavné parkoviště a nechali nás 5 minut nervozně popocházet a vymejšlet nejrůznější hypotézy proč zrovna my.Nakonec si nás zavolali, rukama naznačili, že pokud si řidič Výho (do té doby nahoře bez) na sebe vezme košili, můžem jet dál do země. Výho si s nadáváním vzal košili a se slovy "Jdou po mejch bradavkách" si vzal od celňasů pasy. Po neúspěchu s výstupem na Mangrt jsme ještě v Itálii navštívili pevnost z I. světové války, snědli melouna a Meloun s Perníkářem přetvořili dvě přísloví:
"Do ženský a do Melouna nevidíš" a
"Kam čert nemůže, tam nastaví ženskou nebo Melouna".Naposledy jsme se vykoupali v Alpách v Lage del Predel, lehce zahráli volejbálek v písku, okoukli italský bobiny v plavkách a pak už pomalu vyrazili zpět.V Goře jsme pak za poslední tolary nakoupili víno do zásoby i domů a dali si chuťovku na závěr. Pizza Vražda, Čtvero ročních období a kdoví jaká ještě,bylo to poslední, za co jsme ve Slovinsku utratili prachy a vyjeli na cestu domů. Jeli jsme skoro celé Rakousko po dálnici A10 (po cestě tam jsme se tedy zachovali jako staří mazáci a nezajeli si skoro 500 km), "obdivovali" načančanou rakouskou architekturu a hlavně čórli Melounovi jeho Jarunu(a).Aby věděl, že život není peříčko ale boj, dali jsme mu deku, vytrhali vnitřnosti (rolničku) a strčili oči do huby.Hold život se s nikým nemazlí. NEDĚLE: Těšili jsme se hlavně na slíbenej štrůdl, bábovku a vůbej celej oběd u Macka, ale skutek utek, neboť ta sib válela šunky na koupálku v Jihlavě. Ovšem my měli v záloze variantu č.1: oběd v nějakým motoresru za Havlbrodem (už přesně neví kde to bylo - info dodá Alda). Pánové, to byl oběd, ještě ted se olizuju. Skvělý prostředí a obrporce svíčkový se šesti - nebe v hubě... Dál už psát nebudu, neboť to už je jen o loučení a to je vždycky smutný. Milí Křowáci, skvělých deset dní s váma je lepší než celé dva měsíce prázdnin. Myslím, že do Slovinska, lépe řečeno do Julských Alp, se určitě ještě někdy vrátíme, neboť tam na nás mimo jiné čeká pár kopečků: Mangrt, Triglav (že jo Výho), Križ a taky pár těch v slaščiščárně.

Perníkář