My, co to máme „vošéfovaný“ jsme na nádraží v Chocni buď seděli (pardubicko-chebská buňka) nebo nesměle stáli (choceňská buňka) jednou nohou ve vlaku směr Ústí nad Orlicí a na druhou nohu nám pršelo. A páč to nebylo dvakrát příjemný, tak jsme za chvilku stáli ve vlaku oběma nohama a ven nám koukala jenom hlava netrpělivě vyhlížející mohutnou Gustavovu postavu rozrážející davy lidí na perónu, mávající jízdenkou a úprkem se ženoucí ke zbytku „skorovysokomýtské buňky" (pozn. aut.:Efča, Marťa, Jarda) stepující před oním vlakem. Jenomže ta postava se né a né objevit. Minuty pádily, průvodčí taky, a tak jsme se rozjeli. A skorovysokomýtská buňka nám zmizela v dáli („…v dáli – tam kdesi za těmi lesy – v dáli…“). Prostě nevošéfovali jsme to do detailů…Je to k nevíře, ale ČD tentokrát neměly zpoždění, a tak jsme se společně „beanovsky“ pozdravili už o půl hoďce v Ústí. Své setkání jsme náležitě oslavili výbornou Jardovou slifkou. S námi slavil i zbytek pasažérů ve vagónu…Ovšem ti už jen „inhalačně“. :o))

V Letohradu nás čekal Vopičák s „Dědkem“ a jako zkušený taxíkář odvezl nejprve slabší polovinu naší vlakové skupiny – pány. My, zdatné ženy, jsme si udělali malou deštivou exkurzi podél hlavní silnice, nechaly se zadáčo pravostranně nahodit zkušeným řidičem, zpevnily jsme hlasivky několika vhodnými nadávkami, prověřili jsme skluz podrážek cestou na náměstí a nerady se nechaly naložit za Letohradem. Ihned nám byl složen nemalý kompliment samotným taxíkářem: „No jo, z vás to tolik netáhne jako z kluků…“

V chaloupce na nás už naštěstí čekala Mirča, která se postarala o „dočasný rodinný krb“ a my si mohly hnedle hodit hrnec s klobásama na kamna („S klobásou na věčné časy a nikdá jinak!“) a trošku zajíst tekuté švestky a hlad. Celý den bylo totálně hnusně pršavo, takže jsme jej aktivně zkrátili hraním náročných karetních her a ještě náročnějším obrázkovým Člověče, nezlob se, žvejkáním kůží, baštěním cukroví, popíjením lahodných nápojů, hraním karetních her, baštěním chleba, pojídáním lahodných nápojů, žvejkáním cukroví a sportováním vůbec.

Cesta to byla nádherná, plná blbinek, voňavá sněhem a nadcházejícím večerem. Romantiku nám naservírovali i kluci, zmrzle čekající před chalupou (už stárnou a léze na ně skleróza), několika sněhovýma koulema.

A večer…večer dorazil všemi oblíbený bonmotář Meli s Míšou…a se Silvestrou (Melounku, ještě jednou díky moc, je to fakt nádherná kámoška – už trénuju vlnivé pohyby boků J). Večerní oslava se mohla rozjet. V kamnech to hučelo, na kamnech taky – ojojoj, již tradiční silvestrovský guláš kuchtěný pány kluky (na který se zbíhají sliny už když je nakrájená teprve cíba), a pak to začalo. Teda spíš mělo začít. Kolem guláše se v jeden okamžik nemůžou motat všichni kuchaři, to je jasný. A nebyli by to Křowáci, kdyby se nezačali shánět po kartách…Jenže tentokrát jsme na ně vyzrály! Ještě než jsem vyrazily na šipkovanou, posbíraly jsem všechny karty po chalupě a po báglech (každá správná ženská ví, co její drahá polovička – pozn. aut.: u Ávošovi polovičky jde o třetinu – veze s sebou…). A že jich bylo! Protože nám bylo jasný, že pokud zůstanou jen jedny karty pohromadě (co se barev týče) a kluci je najdou, tak bude marný veškerý náš pláč a hořekování, že DNESKA je přeci Silvestr, tak by si s námi mohli třebas jen tak nezávazně povídat…Proto jsme všechny karty rozdělily do 4 barev, udělaly z nich cca 10 kupiček a ty fikaně poschovávaly v síni, kuchyni a spací místnosti. Chlapci byli touto promyšlenou lstí tak překvapeni, že se ani nedali do hledání (ti, co to snad zkoušeli, stejně bez naší osvědčené nápovědy „samá voda“ nemohli uspět…blázínci…). Křowačky! Geniální nápad! Drahé nezúčastněné přítelkyně, tady máte jeden „orginélní“ nápad na malinkaté 100% účinné mučeníčko.

Kupodivu, ačkoliv nebylo karet, bylo pohody. K ní přispěl samosebou i mňamózní guláš „Silvestrák“ – tak dobrej, že by se v něm dalo i bydlet. Trávilo se nad poslední Poličkou, Gustav učil Mišuli pít ferneta, jen Výhobox má velikáááááááááááááááááááánský mínus za ignoraci sladkého dřeva. Tak jen trénuj, Pegy, trénuj, jináč ti to příště jen tak lehce neprojde!Bububu. Doufám, že jsem ti dostatečně nahnala strachu a odteď s sebou budeš nosit kytáru tajně i do práce, abys se o svačinové přestávce trošku postil a místo žvejkání chleba se šunkou trápil papulu songy tvého utíkajícího mládí a claptonovskými grify. Kolegové jistě takovou příjemnou hudební vložku ocení. Se šéfem si tolik jistá nejsem…Každopádně to poznáš na prémiích…

S půlnocí jsme si udělali ohňostroj nevídaných parametrů, dali si pusiny, potřásli tlapkama a jali se skotačit ve sněhu. A páč vím, že krása ženy se skrývá (mimo jiné) ve svůdných plných rtech, tak jsem si dala pusu se zmrzlým sněhem a ejhle – ono to fungovalo! Dodatečně všem zúčastněným díkásek za pohlazení na dušičce, psychickou podporu, papírový kapesníčky a k dalším dnům se vztahující poklony mé půvabnosti (např. „Kačer Donald“, „Chaplin“, „Hitler“, „Huba Buba“, „…a to je všechno, co o krevetách vím…“). Díky, je vidět, že jsem to měla dobře promyšlený :o))) Vzhledem k práci na mém vzhledu nejsem bohužel sto říct, co všechno se odehrávalo poté, takže pokud chce někdo něco dodat k dalším oslavám: ZDE NECHÁVÁM PROSTOR….

(Vsuvka: Opouští nás Marťa s Jardou. Kvůli hladovým ptákům.)

Konečně se udělalo nádherně („…udělalo se nám…jasno…“), takže jsme mohli vyrazit za okolními panoramaty. Zde jen pár útržkovitých zážitků:

• Je krásně. Svítí sluníčko, sníh nám vrže pod nohama a fotografové hledají ty správné „kompozice“, aby se svými snímky mohli vůbec chlubit před Gustavem.
• Na začátek výletu se všichni výletníci napijí.
• Nejlepčí je Citrus na ledu.
• Kozinec je sakriš prudkej kopec. Na kole by se dal zvládnout snad jen tak, že by byl polepenej suchým zipem (jednou částí) a na kolech by byla přilepená část druhá…Nahoře je málo místa, ale výhled do kraje je úžasnej.
• Hroznový cukr v tabletce je cukr všech cukrů… (skoro jako Meliho song z mládí: „Indulóna je mast všech mastí“)
• Píťa má rád nejen Efču, ale i Fialínu s Alšem (foto napoví…)
• Nalezeno príma místo s ozvěnou a kutálecím, popř. „klouzacím“ kopečkem. Úplně nejlíp se rozléhá „knihovna“.
• Perňa dluží chlapům flašku za děsně tajný tajemství, který nebude nikdá prozrazeno Marušce (mňo, i když nevím, jestli ten dluh nemá platit stylem: „Co rok mlčení – to flaška.“). Radím založit si tajný fond a do něj si střádat na zvláštní případy. Nikdy nevíš, na co si chlapi ještě vzpomenou….:o))) Pokud by ti snad má rada zcela nevyhovovala, tak se obrať na Výhonka, on ti jistě rád poradí nejvýhodnější variantu spoření…
• Skok do sněhové dálky z místa. Vítěz zapomenut v propadlišti dějin.
• Mrtvá srnka exkluzivně vojedená…patolog pelášící přes planinu příkop (ne)příkop…paraziti (ne)paraziti…
• Nejlepčí je Citrus na ledu.
• Efča peče skvělou bábovku (tímto „lobbuji“ za zveřejnění receptu na křowáckých stránkách). Pegy neoficiálně navrhuje prodloužení licence Efče na pečení tohoto labužnického skvostu i pro příští rok (zatím odsouhlaseno třemi hlasy: Pegule, Alš, Míla). Kdo z dalších souhlasí, ať udělá čárku na monitor.
• Klobásy jsou nejlepčí pořádně prohřátý. Bez ledu. Konec výletu.

Středeční večer byl opravdu karbenátkový. Jéžiš, oprava, se svěšenou hlavou se provinile omlouvám všem hráčům karet…nejsem v tom „exprt“: karbanický. Děvčata, věda si nebezpečenství a možné vzrůstající agresivity chlapců, již dopoledne „navedla“ do skrýší jejich šmejdící tlapky a umožnila tak hráčský večer, kterého se do konce sama zúčastnila. Pravda, začali jsme od jednodušších her „Prší“ a „Záchod“. Nicméně pravidla hry „Kozel“ (aneb kdo sní míň snídaní) jsme pochopily celkem hbitě…a tak se hrálo, spalo, popíjelo, pojídalo, povídalo…až do noci.

ČTVRTEK 2.1. – VODJÉÉÉZD

Už nikdá se nemusíme dobrovolně hlásit k domácím pracem, které je nutno vykonat před odjezdem z „obývaného objektu“. Jedinečný nápad z loňských Tater stále žije, jen kostky jsme vyměnili za pršákové karty. Ale to vůbec nevadí, protože prohrávají většinou jedni a titíž. A my všichni ostatní víme proč: páč jim to při tom uklízení móc sluší. Oni to už asi dělají schválně, protože to tuší…a většinou si karty nafixlují tak, aby mohli dělat minimálně dvě práce zároveň, i když by jednu mohli klíďo přenechat někomu jinému…hamouni :o))) Nejzajímavější ovšem je, že „uklízečky“ dělají většinou chlapy…To je potom pokoukáníčko…

A pak už jen dobalit věci, zamáčknout slzy a pročvachtat se sněhem na vlak.

Meli s Míšou pádili tak rychle, že nám odjeli bez pusy, což nás všechny moc mrzí. My si vybereme příště, jo? A s přídavkem!

Nehradečáci měli času víc. I na blbinky, že pane Vopičák? Taky na nás přišel hlad. Cestou vlakem jsme dorazili zbytky klobás a mandarinek (dokonalá kombinace). Jenomže hlad nás trápil čím dál tím víc, takže jsme nelenovali zavolat do Chocně na Růžek, aby nám tam schovali feferák, že za hoďku dorazíme na 15:15 a 10:10. Perňovi se moc nechtělo, ale skvělou lstí (a bravurním hereckým výkonem Marušky – „Já jsem ten mobil fakt nebrala.“ a malým „štěkem“ Alše „prozvánějícího“ Perňulu) se nám podařilo dostat do hospy i je.

Zakončení akce se tedy téměř maximálně vydařilo. Navrhuji v tomto pokračovat při každé větší dlouhodobější sešlosti… ARGUMENTY:
PRO CHLAPY: sekačka je teplá a pivo studené.
PRO ŽENSKÝ: v lokále jsme nejkrásnější baby široko daleko.
PRO VŠECHNY: obsluha je mírná, ceny rychlé a počasí tam vždycky přeje!