Ze středy na čtvrtek musel mít nádherný sny Pegy. V černých šusťákách, v nových lyžákách se proháněl po zasněžených svazích Jeseníků a snil o delších sjezdovkách a větších klobásách…Možná. Pravdou je, že když se ráno probudil, mohl radostně vyskočit, co strop dovolí, a sen přeměnit v realitu. Ale nešlo to tak rychle, jak by si asi představoval.

Nejdřív jsme se museli všichni sejít a nakoupit zbytek výživných zásob do krutých vysokohorských podmínek, tzn. klobásy, klobásy, klobásy…chleba, chleba,chleba….klobásy, klobásy. A pak už hurá směr pan Bobling a čarodějnice. Vzhledem k tomu, že nakupování zásob dá velkou práci jak fyzickou(zejména, když paní prodavačka hledá kila klobás pod pultem), tak psychickou (zbytek posádky trpící klobásomamem a celá dlouhá nervózní fronta za vámi, která by vám nejraději usekla hlavu sekáčkem na maso, v lepším případě zacpala pusu nějakým tím jelítkem a vyprovodila vás rychle na ulici…, naštěstí jsme s Melounkem působili určitě nesmírně sympaticky, takže nám tenhle extrémní odchod nehrozil,viď Meli?), tak jsme se hnedle v autě nádherně posilnili. My jsme si pochválili šikovnej nákup paprikových klobásek a druhá posádka testovala, zda zakoupená lihovina je opravdu rumem.

Vsufka: Než na to zapomenu, tak se musím zmínit o skvělých Perníkářových kaufech těsně před odjezdem na akci. Od Jíry se totiž už téměř pravidelně dozvídáme, co všechno se dá považovat za rum. Takže víme, že pokud budeme chtít v budoucnu mimořádně experimentovat s tímto lahodným protikurdějovým mokem chrabrých námořníků, tak nejlepčí značky seženeme v perníkovský trafice. Tam 100% koupíme to, čemu se lidově říká:" Za málo peněz, hodně muziky…", sice trošku rozladěné, ale o to větší chuťový zážitek. Dlužno ale říci, že se Perňa postupem času nenápadně zlepšuje. Již opustil rum značky Cholina (líh za všechny prachy, za které si pochvalné mručení opravdu nevysloužil…) a přešel na zn. Česliko aneb menší lihové zlo. Jenomže plachetnice je holt plachetnice. Teď už jen čekáme, jakou novou konkurenční značkou nás zase překvapí. Konec vsufky.

Do Losin jsme dorazili kolem 2 hodiny. Tak rychle jak jen to šlo, jsme se zaplácli pokrmem "K" (zúčastněným nemusím ani připomínat Pegyho zbytečnou nervozitu, jež způsobovala myšlenka promarněných nenasjezdovaných kilometrů, ubíhajících s každým soustem J). Poté jsme se rozdělili na běžkovací a sjezdovací skupinku. My běžkaři jsme s naivní myšlenkou, že místní obyvatelé ve volných chvílích brázdí okolí Losin, lokaje čerstvý horský vzduch a vychutnávajíc čerstvě napadnuvší sněhovou nadílku, jsme nikam nejeli a jali jsme se brouzdnout kolkolem vsi. Mělo nás však varovat už podivné vrtění hlavou a zvláštní výraz ve tváři zřejmě místních obyvatel, kteří nám s jistotou tvrdili, že:"Tady přece žádný trasy nejsou." Jen chvilku jsme zapochybovali o pravdivosti jejich rad - paní měla kožich a vypadala spíš "jako když si jenom odskočí od plotny"- a vydali jsme se směr kravín(aby Alš neměl tak brzo absťák…). Během krátké chvíle jsme zjistili, že ačkoliv jsme o jejich sportovních výkonech trochu pochybovali, tak svou odpovědí nebyli vůbec daleko od pravdy. Bohužel. Kamínky na silnici nám začaly testovat tvrdost a odolnost skluznic. Péťa to psychicky nevydržel a zbaběle sundal svoje 3 dny staré lyže. My jsme dřeli dál. Dodřeli jsme se k nějakému mostu, kde jsme podél řeky objevili projetou stopu. Ale nebyla to jen tak obyčejná stopa. Byla to stopa od traktoru. Ovšem když není možnost výběru, sportovně navnaděný Křowák nepohrdne ani náhražkou (již dříve zmiňované experimentování se značkami potvrzuje pravidlo). A tak jsme jeli. Jen né moc dlouho. Dojeli jsme na konečné stanoviště traktoru, a pak začalo to pravé sportovní vyžití. Stopa zmizela. Začali jsme přemýšlet o smysluplnějším trávení odpoledne - o svařáku. Už jsem cítili svařák ve vzduchu a viděli se v teplém domečku, a tu v jsme v dáli spatřili osamělého běžkaře. I zželelo se nám ho a vyrazili jsme mu naproti. Těch padesát metrů bylo opravdu zajímavých a poučných, páč jsme zjistili, že běžkou vysoký sníh jen tak neprojedeš, takže i když Péťa zkoušel metodu "sněhoborec", tzn. odhrnování sněhu koleny a hlazení trávy novou skluznicí, dojeli jsme jen tak daleko, aby to nevypadalo blbě, že jako čekáme, až nám ten běžkařský šílenec projede stopu. Po krátkém a povzbudivém rozhovoru s ním (trasa vedla jenom na opačný konec Losin) jsme trošku hravě zasoutěžili(např. kdo doběhne rychleji k zasněžené stopě traktoru, ač to bylo asi jen 15 metrů, tak výsledky nebyly moc povzbudivé: 1.Efča, 1.Efča, 1.Efčađvítězství na plné traktorové čáře, 2. Áda-dobelhal se do třičtvrtiny, 3. Péťa Méďa-ovšem ten se spíš dosněhobortil do poloviny a já Fialína na čestném čtvrtém místě- zapadla jsem po dvou metrech do závěje a do konce závodu jsem se z ní nějak nezvládla vyhrabat, no co, pozorovatelé jsou taky důležitý; pak jsme se ještě trefovali na cíl - nejdřív kus trávy, ale to bylo velmi obtížné, a poté do Peti, což bylo při jeho nevelkých rozměrech ještě obtížnější.). A poněvadž jsme byli po těchto duchaplných kratochvílích celkem mokří, tak jsme se museli jet rychle léčit svařákem. Navařili jsme ho takovej kotel, že jsme se pořádně zahřáli, a přitom ještě zbylo dost na lyžníky(bodejď by ne, železná zásoba 15 litrů něco vydrží), kteří se vrátili tak nějak později než my(no, holt je vezl Pegy). První večer jsme taky symbolicky museli navštívit Ivoše. Během siesty v hospě jsme se dozvěděli, že Ivoše nenajdeme, neb maká in USA. Meli taktéž zaperlil svou skvělou objednávkou. Příště už neobjednáváme větou: "Ivošu, nahoď." Ale: "Pááááátrik Berger"(nutno nenápadně pokývnout hlavou a naznačit rukou gesto "vítězství", či přidat více prstů, a pak to funguje naprosto fantasticky.) Hlavně když před sebou máte postavený asi minutu starý pifsony.

Vsufka II: První smutná zásadní věc tohoto dne. Opustil nás náš milý "bonmotář" Meloun. Ach. Konec vsufky II

Po vydatné snídani jsme se tentokrát vydali směr Skřítek. Ke konci roku jsme měli štěstí na sníh a čekala nás odměna za nechutnou námahu, kterou jsme byli nuceni vynaložit minulou zimu. Nemám-liž pravdu, drahá nebábovko Mirčo? Jelo se nám celkem dobře, až opět na Efču. Ta si vybrala to co my minule. Bicepsy trápila i cestou z kopce a my začínali pochybovat, zda firma, která vyrobila její dřevěné lyže značky "CCCP" se opravdu později přeměnila na "Rosignol", jak se nám Peťa snažil dříve namluvit.

I když jsme původně chtěli jet okružní běžkařskou trasu, rozhodli jsme se hned na jejím začátku, že vzhledem k tomu, že žádnou topografickou značku hospody na ní nevidíme, tak pojedeme radši po delším turistickým značení a vydali se směr chata Rabštejn. Tuhle hospůdku jsme tak trochu testli už minule, takže jsme se na ni těšili. A měli jsme proč, páč tam točili skvělou dvanáctku (tuším Ostraváka či Ostravar nebo jak se to jmenovalo)- dobře po tom těžkly šéne haksn- a páč tam měli žůžovoidní polívky-fazolovku a zelňačku(a taky nádherný proutěný ošatky na chleba…). Abychom měli nějakou hlubší motivaci, jak zlepšovat své lyžařské umění a večer zajít k Ivošovi, museli jsme stanovit pravidla výletu: "Kdo spadne, dává po velkejch." A že těch pádů bylo. Minimálně 5, jenomže některý i, jak říká absentující Mišák, nezaviněný (to když Němčour testuje tvrdost českých stop či vám šílený běžkař-závodník dýchá neúprosně na záda).

Po tak náročných sportovních výkonech, jsme se večer naložili do losinského termálka, kde se bezvadně dělají různé zakázané výtržnosti a "paní výběrčí" vás sleduje ostřížím zrakem (prý, já neměla brejle). Navoněni parfémem "Sírovka č.8" jsme pak s radostí přivítali další členy naší rodinky- Janku s Lubikem, který jsme bohužel nestihli zkoulovat už po příjezdu vlakem.

Cestou zpět jsme my ženy doufali, že tentokrát nebudou priority rozděleny: 1.Ivoš,2.Pivo u Ivoše, 3. Panák u Ivoše, 4. Véča, ale nedopadlo to jinak. Povzbuzeni jsme se vydali na čínu a čekání Bažin do domečku, kde jsme hráli nějaké zábavné hry, které se mi již nevybavují.

Neděle 30.12. - Velká silvestrovská šipkovaná s denním předstihem

Chtěli jsme vstávat brzo a dát si nenáročný výlet na běžkách (vzhledem k třetímu krizovému dni). Chtěli…jenomže se tak nějak pařilo do noci až k ránu, navíc venku pěkně sypalo a nárazový vítr nebyl zrovna z nejmenších. Jediným, komu se podařilo vstát brzo a odjet na sjezdovky byli Bažiny. Čemuž jsme se značně divili, páč zrovna Luděk si společně s Ádou a Efčou dali předsilvestrovskou pařenici do 4:00 ranního času ze soboty na neděli.

No nic, byli jsme úplný mrtvoly a na řadu přišlo zase naše slavný domlouvání, co že to s tím nedělním dnem uděláme. Mezi tím nám ujeli všechny možný autobusy, kterýma jsme se chtěli svést na to běžkování. Běžkovat se ale nechtělo všem, takže začali padat nejrůznější návrhy co a jak. Vybírali jsme z:
1) nenáročná běžkotúra kamsi na kopec, kam by se dojelo autobusem a zpátky do Losin - z kopce dolů a pak na autobus či dle situace, 2) fiktivní modrá trasa,
3) zájezd do hypermarketů v Šumpru,
4) termálko,
5) tradiční šipkovaná.


Po hodině a půl jsme se dohodli na šipkované. Byla už taky skoro jedna hodina. Uvařili jsme polívku, pánové hráli mariáš, děvčata konverzovala. Ve čtvrt na tři jsme vyrazily jako předvoj na šipkovanou. Kluci šli po půl hodině za námi. Ačkoliv jsme se snažili dělat kontroly co nejvýrazněji, tak silnej vítr se nám jen smál a prohrnovače naše značení absolutně nerespektovali, takže jsme jen tajně doufali, že nás kluci na konci cesty najdou a my je nebudeme muset vyzvedávat u Ivoše. Pánové nás sice našli, dokonce splnili i polovinu ze dvou závěrečných úkolů - přišli do restauračky se slušivýma igelitovýma čapkama na hlavě, leč jejich píseň o tom, jak jsme krásné, něžné, starostlivé a jedinečné se jim jaksi nevyvedla. Páč si myslíme, že k příteli Klafundovi máme opravdu trošku daleko. O zaplacení nepatrné útraty za naše promrzlé maličkosti ani nemluvím. Holt, když jde v televizi hokej, tak chlapům občas ty základní věci nějak nedochází. Tak se nad tím, pánové, zamyslete a za dva roky ať je to lepčí.

Po odchodu z Terasy jsme totálně zkoulovali o klobásy a zahřívadla, šli klukům pomoct hledat zbytek zasněžených kontrol, a pak spěchali do termálka, neb jsme byli hrozně mokrý (tedy aspoň my chudinky bezbranné).

Večer měl Ivoš zavřeno, takže jsme dokuchtili zbytek číny a šli hrát společenskou hru "Mejdan", což je obdoba "Člověče, napij se". Naštěstí ale začal alkohol pomalu docházet, takže to bylo mírnější. Když se dohrálo, tak začala velká lechtací bitva zakončená vyhazováním z okna do závěje. Žůžo, jen mi doteď není jasný, proč jsme z toho okna lítali jen my - ženušky…ovšem pánové si to všechno vynahradili další den, páč přišli na to, jaká to je pohoda plavat prsa v čerstvě napadaným sněhu. Jen je pak uvnitř baráčku trošku větší mokro…

Pondělí 31.12. 2001 - Silvestr : Sjezdování pod Skřítkem a běžkování po "polívkové trase"

VsufkaIII: Opět jsme osiřeli - héj, osiřelííííííí Křowácíííííííí - Bažinky nás opustili skrzeva jejich silvestrovské baldriánování…

Poslední den. Tak ten se musí vždycky pořádně vychutnat. Sice byla pěkná kosice a sluníčko v nedohlednu, ale válet doma se nám rozhodně nechtělo. Relativně brzo (kolem 10:00) jsme vyrazili na poslení lyžení. Polovinu lidiček jsme vysadili na sjezdovce pod Skřítkem a my vyrazili na naše oblíbené okruhy. Jen než jsme si nandali lyže, tak bysme šli nejradši na groga. Taková byla zima. U tabule s okruhama jsme museli přemazat, protože nám to celkem dost klouzalo. Pegy nám dal povel, ať je na sjezdu vyzvedneme nejdřív ve čtyři.

Měli jsme čtyři hodiny čistýho času, a i když se většina lidí z výletů už vracela, my jsme meditovali nad tím, jakou trasu ze tří možných alternativ zvolit. Kupodivu jsme opět nikde neobjevili topografickou značku hospy. To bylo opravdu zvláštní. Po nedlouhém vnitřním boji jsme se vydali - nečekaně - směr Rabštejn. Aby to nebylo tak fádní, tak jsme pro tentokrát zvolili opačný směr a trasu jsme překřtili na "Polívkovou". A protože jsme nejspíš udělali dobře, tak se na nás usmálo i sluníčko a my si užívali úžasnýho počasí a neznáma, které jsme předtím neregistrovali. Konečně jsme si mohli vychutnat suprózně dlouhej sjezd dva kiláky od Rabštejna (Péťa ho zvládnul 2x) a skvělou čočkovku. A ke konci jsme si dali úžasnou romantiku v podobě zapadajícího sluníčka, svítícího na začarovanou růžovou horu, za kterou bydlí určitě krásná princezna (a pak že to musí být za sedmi lesy a horami). Prostě nádherný zimní den. Sjezdaři si taky nestěžovali a zážitků neměli málo. Nejvýraznější byl asi ten, když za mě Perník převzal povídání s veverkama. Ovšem on kvůli tomu nemusel zajíždět do lesa, a přesto byly výsledky mnohem destruktivnější a efekt mnohem silnější. Ale já to znám jenom z vyprávění, takže popis celé akce nechávám na samotném Jírovi (aby to mělo tu správnou šťávu).

Návrat domů jsme oslavili již tradičním svařákem. Jen co rozmrzlo maso, tak se pánové separovali v kuchyni a dali se do silvestrovského guláše. Tedy musím říct, že ačkoliv jsem holka gulášová a jen tak něco mě svou kvalitou nepřekvapí, tak tohle byl nejlepší guláš, jaký jsem kdy baštila. Jak říká Perníkář : "Ráj v hubě." Nádhera! Mňamůžo! Labůžo! Jedinečný!!!!!! Skláním svůj pomyslný klobouk. Opravdu to bylo mňamózní. Jen škoda, že Ivoš měl ten den zavřeno a my nemohli dokoupit pivo na spláchnutí. To by byla ta správná odpovídající tečka.