Kdesi hluboko v horách krkonošských leží malebná chaloupka, kterou Mišák romanticky definoval asi takto:" Je to roubenka po nějakým Sudeťákovi. Není tam elektrika, takže se svítí petrolejkama.Topí se v kamnech, na kterých se taky vaří. Potok protéká kolem chalupy a v "koupelně" vytéká trubkou ve zdi 24 hodin denně do vany, ze který vytejká bůhví kam. Je to jenom pro otrlé jedince nebo pro lidi, kteří nevědí do čeho jdou.Zvláště ženy, zvyklé na teplou sprchu, tam vůbec nechtěj jezdit. Ale mimochodem ženy, které na Kohoutovi přežijou týden, se prý můžou vdávat.
A v tomhle nádherným baráčku jsme strávili neskutečně příjemnej týden plný výzev tixu, zkratek přes smrčky, fialových boulí, leteckých dnů na skokánku... Není nad to, když za dlouhých zimních večerů praská v rozpálených kamnech dříví, do svítícího cylindru staré petrolejky naráží rozespalá můra, hrají se kolektivní hry, Výhobox popřípadě Lůďobox hrají písničky na přání a do malých oken chaloupky se opírá silný vichr z hor nebo medvěd nebo v krajním případě Výho s Mackem.