Letos nám Červený kohout nějak uletěl, a tak jsme se vydali do Jeseníků. Kvůli Výhovi jsme odjížděli málem v 6 hodin ráno ( to aby si stačil co nejvíc zalyžit ), ale naštěstí se dal ukecat na sedmou. Tím pádem jsme do Velkých Losin zvládli přijet na nás celkem brzy, i když časové zpoždění jsme nemohli vynechat ( to už je téměř tradice), takže nám Janka trošku promrzla.... (pozor Mišákova kámoška!)
Moc šancí rozmrznout jsme jí nedali, protože po rychlém vylodění jsme poháněni nertpělivým Péťou ihned vyrazili směr zasněžené vrcholky Červenohorského sedla a zamlžené běžkařské dálavy. Při bezstarostné jízdě serpentýnami se Výho nechtě pokusil pokazit báječnou atmosféru: " Mílo, dávala sis k těm lyžím i hůlky?" Ještě že je na sedle půjčovna, i když za to stejně moh´ Výho, páč nás tak strašně honil, ať už rychle jdeme, ať nezdržujeme, že už máme být dávno převlečený - honem, ať můžem jít sjezdovat. Osobně se divím, žes nejel už z domu v lyžácích a tajně tě podezřívám, žes měl ty oteplováky už pod riflema!
Ze sedla Mišák vyrazil s Jankou na "lehkou" běžkařskou tůru, ze které se v odpoledních hodinách vrátili s úsměvem na tváři a Janka s "lehce" omrzlými prsty, které ji rozmrzaly ještě další tři hodiny (minimálně). Já se svěřila do rukou zkušených lyžařů sjezdařů Mirči a Výha a vydali jsme se okusit chuť sněhu na vydřených sjezdovkách ( teda aspoň moje maličkost). Velkým přínosem mému lyžařskému povědomí, byla Výhova vyčerpávající instruktáž týkající se barevného rozlišení sjezdovek: " Barvy sjezdovek jsou označený podle úrazů, které se ti tam můžou stát: modrá a žlutá = modřiny, červená = krev ( pozn. aut.: někdy naštěstí jen bouchnutí do hlavy, to když se nepovede maturita na jedničku), no a černá - to už si domyslíš, to ti snad ani nebudu říkat. " Díky, jseš kámoš. Jinak bych chtěla ještě jednou poděkovat všem instruktorům za jejich trefné připomínky k mému stylu a slibuju, že příště se budu snažit nemít hůlku jen na okrasu, přestanu se objímat se smrčkama a povídat si s veverkama...